Basnicky.sk

Je čas jít spát. Čas navštívit svůj vlastní svět jiným nikdy nepoznaný. Zavírám oči a dávam sbohem umírajícímu dnu.

Netrvá dlouho a už stojím na místě, kde se každou noc snažím schovat před smutnou skutečností, že čas nelze zastavit či vrátit zpět. Nesmělná se porozhlédnu kolem a ač znám cestu i tak se ptám stromů "Kam?". Jenže ony mlčí, jsou plně oddány měsíci, který je svou tichou písní uspává. Neposlušné stíny si hrají v neskrotné tmě lesa. Chvilku se zdá jakoby se čas zastavil a jen hustá modrá mlha držící se u země proudila lesem a odpovídala na mou otázku. I když znám její odpověď, plně jí poslouchám a následuju. Najednou se zastavila a já s ní.

Zvednu hlavu a dívám se do prázdné tmy. Začínám mít strach. Nepřišel. Chystám se odejít, ale slyším kroky. Studené ruky tmy objímali postavu stojící přede mnou. Opět jsme se setkali. Věděla jsem, že přijde. Vždy je se mnou. Nedokážu si vysvětlit proč jsem chtěla odejít. Z každé strany najednou slyším vytí. Jsou to psi? vlci? Démoni?! Nevím, ale strach už nemám. Vytratil se ve chvíli, kdy jsme dovolili oba dva své duši jít s tou druhou kamsi k potůčkům. Osoba, kterou si nesmírně vážím a také jí patří má důvěra už poznala, že mé trápení se sice utišilo, ale pořád se mě nechce pustit. I když zná důvod, znovu mi dal prostor mluvit. Bohužel čas je neúprosný a noc si střída směnu s dnem. Duše se vrací. "Je čas, musíme jít!". Poslední dotek rukou zakryla čekající mlha. Oba nás odprovodila, jenomže každého na jinou stranu. Otevřu oči a vše je jiné. Je ráno a jsem ve svém pokoji.

Mít vlastní vysněnou krajinu je skvělé, ale kdybych neznala negativní pocity jsem si zcela jistá, že bych si nikoho nedokázala tolik vážit, vše by bylo stejné a já přecce nejvíc miluju v životě tu rozmanitost: "každý den mě naštve někdo jiný".