Basnicky.sk

stála nehybně a její oči hleděli do neznáma...
cítil jsem zní pocit ničeho...
žádna beznadějnost ani zlost...
prostě pocit nicoty..
jen tak nehybně stála a i ty slzy už neměly vic sil se tlacit ven..
jakmile jsem dal krok smerem k ní...
nelítostně a tiše řekla:

nedivej se mně...
odejdi...
jdi pryč!
nech mně...
jdi...

v jejim hlasu byl citit chlad..
stále hleděla někam kde není konec..
bez pohybu, jen vitr si hral s její vlasmi a šaty..
ani déžť neměl tu odvahu sprchnout na ty krásne vlnité kučery připomínajíc samotnou bouři uprostřed Savanny..


jak sem se ztrácel ve tmě najednou černá mračná odhalila asi jediné co zaujmulo její oči po druhé..
bíli spolecnik..
jakoby mu bezeslov říkala o své bolesti a čekala na jeho útěchu..
věděl jsem že tenhle čas patří jen jim dvěma..
ještě jednou , ještě jeden pohled nazpátek na ní..
na jeji krásu...na tu nevinnost..

proč ti oporou nemohu být já?!
kdybys tak měla vúbec tušení...
že je tu rytíř ... ten o kterém tolik sníš..
ten co by draka skolil, dokázal ti odvahu svou...
ten co by tě chránil před tebou samou...
ten kterímu bys mohla bezeslov také říci vše co más na srdci..


ano žárlim...žárlím na bíleho spolecnika...
proč kráčiš jen po jeho schodech?
kdy ti konečně zrcadla napoví, kdo je ten pravý?
i tak tam budu na tebe čekat..čekat za závěsem odkud pozoruji tvúj nelítostný přiběh...
dovol mi ho změnit..dovol mi unést tě a zbavit tě trápení...
dát ti pocit štěstí...dát ti více jako on...