Basnicky.sk

Kdysi mé básně jednoduché, jemné
vzívali lásku, i rúže s trním rudé.
Dnes však už srdce mé je temné,
ovládl mě Ďábel, jenž zavrhuje chudé.

Rúže byli kdysi znakem lásky, vášne.
Dnes Ďábel mou rukou vede kázne.
Rudé rúže snad byli znakem dobroty,
dnes trny rúže zavrhnou tě do temnoty.

Ďábel dal mé duši úkol ohromný
lidi přivést do záhrobí- krajiny tajomný.
Mým údělem je bolest druhých z číše pít,
by Ďábel s duší mou v pekle mohl žít.

Má černo-černá duše Ďábla vzíva,
již nejsem schopna nic jiného vnímat.
Má černo-černá duše Ďábla je prokletá
s bolestí fruhých múj život se propletá.

Není již lásky ni světla pro ni,
Ďábel ji obsadil nedávo- loni.
Dnes jen černo-černá temnota obývá mou duši...
Teď když vzívám anděle ke mě jsou hluší.

Búh opustil mě , již nevěřím v něj,
když temnota zalehne, pokoj si přej.
Již lámu každou kost v tvém lidském těle,
Ďábel v mé duši chce, bych hnila v pekle.

Pekelné rány ji pořád zraňují,
dovést tě do pekla, na tomhle pracuji.
Již nedovedu milovat ni cítit lásku,
duše má Ďáblem vedené je vlas po vlásku.

Úsměv již nenavštíví mou bledou tvář,
již nedokážu na kúži cítit slunce zář,
necítím bolest, horko ni chlad,
nechci jíst neboď necítím hlad.

S Ďáblem svět dookola obcházím,
jen v bolesti klid svúj nacházím.
V bolesti druhých i pití jejich krve,
uprostřed noci Ďáblova dcera na měsíc řve.